Potřebujeme novináře v době sociálních médií?

Už jste se někdy zamysleli nad tím, zda toho politika, co tolik nenávidíte, vlastně znáte? Co o tom člověku víte jiného, než to, co vám řekl nějaký novinář ve svém článku? Pokud čtete na echo24.cz články a "analýzy" od Lenky Zlámalové, pak určitě nenávidíte Babiše. Pokud jste četli články na echo24.cz, pak jste určitě věděli, že volit Spolu a sesadit Babiše, je ta správná volba. Ale co o Babišovi nebo Spolu vlastně víte, co jste se nedočetli v nějakém textu od novináře? A co z toho, co vám novináři sdělili byla pravda. Skutečně ten politik je natolik špatný nebo dobrý? Skutečně udělal to, co se v novinách píše? A není to třeba jen šikovně zamaskovaná pomluva? Anebo naopak propaganda?

Když novinář o někom nebo něčem bude psát v pozitivních adjektivech a těmito adjektivy ve vás vyvolá pozitivní pocity, naučí vás, že tento člověk či tento fenomén je příjemný. Kdykoli poté uslyšíte ono jméno nebo o onom popisovaném fenoménu, dostanete příjemný pocit. A naopak, když novinář bude v každém článku mluvit o politikovi (či jiném člověku) jako o největším padouchovi, zloději, sexistovi, rasistovi, homofóbovi, dezinformátorovi, proruskému švábu, komunistovi, socialistovi, fašistovi (tato podstatná jména volím, protože předpokládám, že ve vás vyvolávají emoce negativní), naučí Vás nemít onoho člověka rád. Takhle to dělají. Učí svoje čtenářstvo o tom, co je dobré (podle pocitu onoho novináře) a co je špatné.

Vzpomínám si, jak jsem před lety četl článek o pokusu o atentát na George Soroše. Článek popisoval George Soroše jako filantropa (filantrop - člověk, který má rád lidi - pozitivní). A co takhle, kdyby stejný článek použil jiné slovo - George Soroš miliardář (tady já osobně cítím neutrální pocit - nectítím nic negativního k tomu, že nějaký člověk vlastní miliardy dolarů, nejsem marxista závidějící bohatým) a tedy George Soroš miliardář mi je naprosto jedno. Kdyby ho zabili, bude mi to jedno, kdyby ho nezabili, bude mi to taky jedno. Neznám ho a není to filantrop. A co takhle, kdyby článek pojednával o Georgi Soroši, myzantropovi (člověk, který nemá rád lidi - negativní) anebo likvidátorovi britské libry? O Georgi Sorošovi egomaniakovi s mesiášským komplexem (což sám o sobě, nikoli těmito slovy, měl i přiznat)? Cítíte v sobě, stejně jako já, ten negativní pocit?

A teď si představte, že tyto přívlastky budete číst každý den, vždy asociované s pozitivním nebo negativním pocitem. Každý den vám v textu nějaký novinář vysvětlí, že nějaký politik či člověk či fenomén či předmět jeho zájmu je dobrý nebo špatný tak, že vás svým textem přiměje se cítit dobře anebo špatně. Myslíte, že Vás to naučí onoho člověka mít iraconálně rádi anebo iracionálně nenávidět? A když se Vás někdo zeptá, co o tom člověku víš? Odpověď bude - psalo se to tak v novinách. Amen. Psalo se to v novinách, to je Písmo svaté 21. století.

Představte si, že by se na naší politickou scénu dostala novodobá Matka Tereza. Světice sama. Citlivá, půvabná, ženská, jemná, krásná (tak si jí tedy já, bílý, sexistický, prasácký heterosexuální antifeminista představuji). Bude konat ve prospěch většiny obyvatel (tedy demokracie bez přívlastků - ani lidová, ani liberální. Většina vládne, tečka), bude rozumět národu a jeho potřebám. Bude spravedlivá. Bude se bít za slabé. Bude uvážlivá, bude schopná nastolit rozumné kompromisy. Bude láskyplná a vždy veselá. Bude zkrátka panna Marie sama. Lidé budou pod její vládou vzkvétat ekonomicky i sociálně. Bude se rodit více dětí a lid bude čekat zářivá budoucnost. Dokonalá Sirael. Boží bytost.

A dále si představte, že o této Boží bytosti bude psát nějaký novinář (třeba z ČT24), který jí, z nějakého svého osobního důvodu nebude mít rád. Bude o ní psát jako o ošklivé, zlé, marnotratné, nespravedlivé, kruté, povýšené a pyšné medůze s hadími vlasy, na kterou když se člověk podívá, zkamení. Bude o ní psát každý den. Bude psát, jak nechala useknout penis dvěma tuctům mužů jen proto, že se na ní chtivě podívali. Jak nechává muže ráda mučit pro své vlastní pobavení. Jak požírá děti. Co myslíte, že si čtenář o této novodobé Matce Tereze vytvoří za mentální obrázek? Uslyšíte "Matka Tereza" a jaký budete mít automatický pocit poté, co měsíce čtete jen to špatné? A nebyly to jen pomluvy? Není vůbec celý průmysl "zpravodajský" jen byznys na pomluvy? Jedna paní povídala - respektive - jeden novinář povídal?

A co kdyby onou Matkou Terezou, která je skutečně jen mnou vymyšlenou pohádkovou a ideální lidskou bytostí (vlastně nikoli lidskou, ale Boží) byl třeba pan Babiš? A co kdyby jím byl pan Okamura? A co kdyby jí byl pan Fiala? Či jiný, lidem zvolený politik? A co kdyby tou Terezou byl Donald Trump?

Uvědomuje si vůbec čtenář novinářského textu, že se nechává slovy a subjektivním hodnocením onoho novináře ovlivnit a zmanipulovat? Že si nechává předžvýkat co je dobré a co je špatné? Kdo je dobrý a kdo je špatný? A proč si myslíme, že ten novinář (anebo novinářka, ať jsme genderově - Bože jak já ten feminismus nenávidím - vyvážení)? Proč jim slepě věříme? A jak rozeznáme pomluvy a lži od pravdy? A nakolik je onen novinář objektivní? A je to klasický liberál? Nebo je to socialista? Anebo je to pravičák a kapitalista? Anebo fašista? Je to žena nebo muž? Jaké má morální cítění a proč? A věří vůbec v existenci objektivní pravdy anebo je to postmodernista pro kterého je jen pravdou to, co se nejvíce vykřičí?

Jak známo levičáci a pravičáci se v morálním hodnocení opravdu neshodnou. Klasický liberál bude vždy hájit toho, koho bude vnímat jako slabého (opět subjektivně, opět jednostranně), zatímco sociální konzervativec bude měřit proporciálně. Někdo je slabý? A proč? Zeptá se onen konzervativec, než se rozhodne někomu pomoci nebo nepomoci. Proč ten dotyčný se dostal do tak slabé pozice? A je skutečně tak slabý nebo ho jen za slabého vykreslují klasicky liberální novináři? Je skutečnou obětí? Anebo je naopak tyranem? Ostatně o rozdílu v morálním cítění levičáků a pravičáků napíši někdy jindy.

V tomto blogu se jen zamýšlím jakou moc mají novináři pouze tím, že nám líčí, co vnímají ve svém subjektivním světě, jaké mají morální cítění, proč toho hodnotí jako dobrého a toho jako zlého, toho jako tyrana a toho jako oběť. Jakým právem nám novinář může říkat, co je nebo není dobré? A proč mu to věříme? Proč tomu věnujeme pozornost? A uvědomuje si onen novinář svá slepá místa ve vnímáni (bias)? Uvědomuje si, že je mnoho věcí, které si neuvědomuje? Ví, že nic neví?

Přívlastky jsou jen jedním z široké palety nástrojů řádného novináře, jak vytvářet virtuální realitu. Pro mě z psychologického hlediska nejzajímavějším nástrojem je výběr o čem se onen den novinář rozhodne reportovat a o čem ne. Za jeden den se na planetě Zemi uděje mnoho věcí. Ale jen některé z nich se dostanou do novin. Jen o některých z nich nějaký novinář rozhodne, že je třeba, abychom o tom my, občané, věděli. A znovu - proč se rozhodl psát o tématu A a nepsat o tématu B? A když se rozhodli napsat o tématu A, proč o něm řeknou věci 1,3,5 a nikoli 2,4? Novinář má omezenou kapacitu - událost, která se děla celý den, musí popsat v pěti nebo deseti minutách - nemá prostor na knihu, dochází ke koncentraci faktů a ta fakta jsou ještě vytažena a vyselektována pozorností anebo nepozorností, zájmem či nezájmem onoho novináře. Jak novinář hodnotí, že je dobré vytáhnout fakt A, B, F a nikoli C, D, E? Proč se novináři například rozhodnou psát o únosu mladých dívek v Africe (#BringBackOurGirls), ale už nepíší o masové vraždě mladých kluků, spolužáků oněch dívek?

Příklad - stane se domácí násilí a novinář se rozhodne nejen, že to je důležitější, než report o stavu ekonomiky, ale rozhodne se, že bude psát o tom, jak se cítila ona žena a její děti, jaká je to oběť, jak ona nic neudělala, byla v tom nevinně, je čistá panna jako čerstvě napadený sníh a dále se rozhodne nepsat o tom, co onoho muže vedlo k tomu, že svojí ženu zbil. Copak mu provedla? Že se neudržel? Zkoumat není třeba. Prostě každý automaticky ví, že je to mysogyn a násilník nehoden lidského pochopení. Udělejme z něj vyvrhela. Proč? Protože novinář nebo spíše novinářka feministka to tak chce, to tak vnímá, to tak popíše, sama si nevědoma, že ignoruje velikou část faktů a příběhu.

Anebo konkrétní reálný příběh. Novinář se rozhodne informovat veřejnost, že tu kdosi vyzýval veřejnost k tomu, aby "vytáhl politiky za rypáky" kvůli pandemickému zákonu a že byl pravomocně odsouzen k 5,5 letům vězení a zároveň se rozhodne se nezeptat onoho odsouzeného, proč tak učinil. Jaká je jeho strana příběhu? Jak se cítí jako odsouzen za nějaký čin, pro který měl, domnívám se, logický důvod? Nějaký rozhovor? Nikoli. A proč? No možná proto, že novináři nechtějí zveřejňovat nesouhlasné názory s celým covidismem, neboť sami přispěli k masové celosvětové hysterii, devastaci ekonomiky, zavedení trvalého právního precedensu.

Nejkrásnější lží novináře je, když sám sebe označuje za objektivního. To je do nebe volající lež. Vždy byla, vždy je a vždy bude. Novinář je lidská bytost. Není Bůh (tedy, pokud se zrovna nejmenuje Jakub Železný). Nezná celou objektivní realitu. Neví, co se děje v celém vesmíru. Realitu vnímá. Vnímá jí svými omezenými smysly. Interpretuje ji svým omezeným centrálním nervovým systémem. Vytváří si vlastní vnitřní obrázek o tom, co se objektivně, za hranou jeho vnímání, mohlo stát (tak se na lidské vnímání mimochodem dívají psychologové - proces, kdy dochází k aktivnímu tvoření vnitřního obrazu, který je jen nepřesnou kopií objektivní reality). Co ten novinář vnímá? A co nevnímá? A co interpretuje? A co ne? A jak to interpretuje? A proč?

Politik, který je zkorumpovaný, lže, krade, bere úplatky, zneužívá moc a tyranizuje lidi, může být (teoreticky) odvolán ve volbách. Kdo odvolá novináře? Kdo požene k odpovědnosti novináře? Když je zkorumpovaný? Třeba mu někdo zaplatil...aaale....to ještě není ta opravdová korupce. Ta opravdová a nebezpečná korupce vzniká tehdy, když novinář nabyde dojmu, že je lepší, než ostatní. Myslí to přeci dobře (podle svého subjektivního morálního cítění). Je lépe informován, lépe vzdělán, má dokonce i vysokou školu (kde ho na studiu humanitních studií naučili přemýšlet jako levičák)!!!! On zná pravdu a plebs (čtenářstvo) nikoli. Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Jak se asi museli novináři cítit, když po jejich článcích anebo reportážích se v ulicích začali objevovat lidé nosící roušky? Když si sám sebe představím, že napíšu článek a uvidím ten masový dopad, jak ostatní lidé dělají to, co já si přeji jen proto, že jsem napsal nějaký článek - to musí být pocit King Konga na kokainu. Bil bych se v prsa na nejvyšším mrakodrapu. Anebo psal křížky a kolečka na policejní protokol (Viďte, pane Železný?)

Korupce novinářů byla vidět během covidové doby. Celý novinářský syndikát po celém světě psal o tom, jak je Covid nebezpečný. Psal o očkovaných a neočkovaných. Psal o tom, jak je třeba omezit základní lidské svobody, ignorovat lidská práva (právo pracovat, právo se shromažďovat, právo na získávání informací, právo se veřejně projevit), jinak všichni zemřeme. Dělali rovnítko mezi Covid pozitivním a Covid nemocným. Štěpili společnost po marxisticku/fašisticku - na očkované a neočkované. Očkovaní jsou utiskovaní neočkovanými. Neočkovaní jsou nepřítelem společnosti. Já osobně, jakožto neočkovaný jsem chvílemi ve vší vážnosti přemýšlel, zda nemám začít nosit Davidovu hvězdu. Nemohl jsem do kina, do fitka, do restaurací, v práci jsem se musel povinně nechat 2x testovat, protestovat jsem nemohl, neboť by mě za projevení svobodného názoru a rozhodování o vlastním zdraví, vyhodili z práce (jako za komunistů). Stále si myslím, že zaměstnavateli skutečně nic není do mého zdravotního stavu. Jeden plátek si půjčoval zprávy od druhého plátku a ten si reportáž přebíral z nějaké tiskové kanceláře - tu Reuters, tu ČTK, tu Associate Press, tu TASS. Plátky, noviny a televize říkaly všichni kolektivně a svorně - Covid je nebezpečný, lockdowny jsou potřebné, dezinformátory neposlouchejte.

A přitom si stačilo stáhnout data z Ministerstva zdravotnictví. Já tak učinil na podzim roku 2020 a nestačil jsem se divit, když mi z dat o zemřelých vyšlo, že 98 procent zemřelých bylo ve věku nad 50 let. Tedy minoritní část společnosti. Stačilo o tom takto psát, aby politici byli nuceni vytvořit dvojí řešení - pro ty lidi nad 50, kteří podle statistik jsou ohroženou skupinou, a pro ty lidi pod 50, kteří měli minimální šanci na Covid zemřít.

To je síla novinářů, které nikdo nevolil a nikdo není schopen odvolat a jejichž krutovládu musíme trpět.

A teď si představte, že se novináři jednotně a svorně dohodnou jako jeden muž psát o tom, že za 48 hodin na nás spadne asteroid a zabije veškerý život na Zemi. To, že žádný takový asteroid neexistuje, není důležité. Když se do toho novináři opřou a začnou psát o tom, že asteroid existuje a letí a zabije nás všechny ( a běda těm, kdo to zpochybňují, ty nazvou...třeba..."proruští švábi" anebo "dezinformátoři"), tak prostě existuje a letí a raději se neptej. Budete každý den vidět na České televizi animaci asteroidu (kterou si nějaký grafik vymyslel z hlavy), uslyšíte to na Českém rozhlasu, budete o tom číst na novinky.cz, echo24.cz, DVTV, Forum24, seznam.cz. A umíte-li cizí jazyk, tak se o tom dočtete na El País, Der Standard, Yle.fi, CNN, AP, TASS, NewYork Times, Figaro, The Guardian a jiné plátky, kde pracují novináři, co si jeden od druhého půjčují texty, ty překládají a opisují, aniž by nad nimi sami přemýšleli. Budete o tom číst na Twitteru, Facebooku, Instagramu nebo YouTube, kde Content moderátoři cenzurují politický dizent a nesouhlasné názory (stavební kámen demokratické společnosti) a tedy si přečtete jen jeden jediný názor - asteroid se na nás řítí a ti, co to zpochybňují, nesmějí do kina. To i ten největší rebel si řekne...."tak když se to píše všude, musí to být pravda". Všichni si to myslí, všichni to tak říkají, hlavně se to říká na ČT24...tak je to pravda, jako když všichni říkali, že se Slunce točí kolem Země. A přitom si nikdo nevšimne, že asteroid doopravdy neexistuje. Stačí jen když se tak bude psát. Když jazyk, který máme používat k popisu objektivní reality, použijeme k vytvoření virtuální reality v hlavách čtenářstva.

Demokracie je myšlenka, která měla decentralizovat moc. Už nežijeme (byť se tam vracíme) v době, kdy jedna osoba mohla vydat zákon, odsoudit nás podle toho zákona a podle tohoto rozsudku nás nechat popravit. Třeba jen za to, že jsme se na onoho panovníka ošklivě zamračili anebo že se mu líbila naše manželka.

Moc byla decentralizována mezi moc výkonnou, soudní a zákonodárnou. Ale nějak se ta moc soustředila do rukou novinářů. Novinářů které nevolíme a novináře, které nemůžeme odvolat. A to docela nedávno - v době zrození audiovizuálního signálu - to není ani 100 let. Takhle to vždy nebylo. Myšlenka demokracie nebyla formulována a nepočítala s tím, že by se tu někdo pasoval do role arbitra pravdy.

A co kdybychom vyvinuli technologii, která novináře nahradí? Každá průmyslová revoluce zabila určité profese. Už nemáme lidské počítače. Už nemáme operátora výtahů. Už nemáme lidskou telefonní spojovatelku. Je možné, že díky IT a sociálním médiím je možné novinářskou profesi nahradit? Je možné díky technologiím vzít novinářům moc nad naším myšlením? Je možné být samostatnější a nezávislejší a zodpovědnější ve věci vlastní informovanosti? Ale zároveň - je možné či snad i nutné hnát zkorumpované a prolhané novináře k odpovědnosti? Je možné se novinářů zbavit, pokud prokazatelně lžou a škodí společnosti? A je možné to udělat hned a nikoli až po dlouholetých tahanicích u soudu?

Otázek je mnoho a já doufám, že jsem čtenáře přiměl k přemýšlení nad stavem demokracie a kdo nám vlastně vládne. Václav Klaus starší dnešní stav popsal mediokracií. A pokud novináře nemůžeme odvolat, nemůžeme je odstavit od moci a musíme s nimi žít celý náš život, tak kdo je tím diktátorem? Jaké pokojoné nástroje máme k tomu se zbavit škodlivého novináře? Já osobně vím jen o nepokojných a násilných. Novinář, který vědomě lže anebo není schopen přiznat svojí chybu, že lhal, si zaslouží být defenestrován. K tomu svobodu slova nemají. Svoboda slova předpokládá svobodu říkat upřímnou, od srdce pocházející pravdu.

Děkuji za pozornost.

Michal Kučera